Transplantace orgánu od žijícího dárce má statisticky o něco větší úspěšnost než transplantace od zemřelého dárce, výhodou je krátká doba studené ischémie = doba od počátku proplachu orgánu konzervačním roztokem do doby obnovení průtoku krve v orgánu. Dárcem může být jakákoliv osoba (nejen příbuzný), která splňuje podmínky pro darování orgánu. V současné době se v české republice dokonce transplantují i orgány od dárce s odlišnou krevní skupinou, než má příjemce orgánu.

Dárce se musí svobodně a dobrovolně rozhodnout darovat párový orgán (ledvinu, plicní lalok) nebo část orgánu, který je obnovitelný (játra). Transplantace od živého dárce jsou eticky problematické u dětí a osob se sníženou svéprávností. Pro dárcovství platí přísná etická pravidla. Pokud je orgán darován osobě blízké, dárce vyjádří předepsaným způsobem svůj svobodný a informovaný souhlas. V případě darování orgánu jiné osobě než blízké, musí vždy zasednout a schválit odborná etická komise.

Dárce musí před samotným darováním orgánu nebo jeho části podstoupit rozsáhlá lékařská vyšetření, aby bylo zajištěno, že darování orgánu neohrozí život a zdraví dárce, ani příjemce orgánu. Dárce nemusí být 100% zdravý, rozhodující je funkčnost jednotlivých orgánů a schopnost zvládnout operaci.

Dárci orgánu je po odebrání orgánu nebo jeho části poskytována zvýšená zdravotní péče a je doživotně více kontrolován jeho zdravotní stav. Dárci mají v naprosté většině případů zcela normální život a podle registru dárců dokonce žijí déle, protože díky pravidelnému monitoringu zdravotního stavu jsou včas odhalovány nemoci, na které by se jinak přišlo až v rozvinutějším stádiu.

Přípustnost transplantace od žijícího dárce

Odběr tkání nebo orgánů (dále jen “odběr”) od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno jinak, lze provést, pouze pokud:

1. Je prováděn výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce,
2. v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a neexistuje jiná léčebná metoda srovnatelného účinku,
3. je dárcem osoba způsobilá dát způsobem stanoveným tímto zákonem svobodný, informovaný a konkrétní souhlas a tento souhlas skutečně vyslovila, a
4. jde o:
   1. část orgánu se schopností regenerace nebo adaptace (dále jen „obnovitelné tkáně“),
   2. jeden z funkčních párových orgánů, nebo
   3. dělohu, pokud jde o léčbu neplodnosti způsobenou nefunkční nebo chybějící dělohou.

Odběr orgánů od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno jinak, lze provést ve prospěch příjemce, který:

1. je osobou blízkou dárci, pokud dárce vyslovil svobodný, informovaný a konkrétní souhlas ve vztahu k této osobě,
2. není osobou blízkou dárci, pouze za podmínek, že:
   1. dárce prokazatelným způsobem výslovně projevil vůli darovat svůj orgán tomuto příjemci; výslovný projev vůle (dále jen “vyjádření”) musí být učiněn písemně a musí mít úředně ověřený podpis dárce; vyjádření je nedílnou součástí zdravotnické dokumentace dárce,
   2. s tímto darováním vyslovila etická komise souhlas.

Odběr od žijícího dárce nelze provést, pokud:

1. Lze důvodně předpokládat, že provedení odběru by mohlo vážným způsobem ohrozit zdraví nebo život dárce,
2. je dárce osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě nebo ve výkonu zabezpečovací detence nebo v ochranném léčení, s výjimkou dárcovství mezi dětmi a rodiči, sourozenci a mezi manželi, nebo
3. vzniklo na základě posouzení zdravotní způsobilosti dárce důvodné podezření, že dárce trpí nemocí nebo stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce. To neplatí, pokud riziko poškození zdraví příjemce je zanedbatelné ve srovnání se život zachraňující transplantací.

Křížové dárcovství neboli párová transplantace

Křížové dárcovství neboli lépe párová výměna, je jedním z nejlepších způsobů darování orgánů v případě, kdy nelze uskutečnit transplantaci mezi příjemcem a některou z jemu blízkých osob – kdy tato osoba je ochotná orgán darovat, ale z důvodu nesplnění lékařských požadavků na shodu mezi dárcem a příjemcem, nelze transplantaci provést. Taková potenciální dvojice dárce-příjemce je pak zaregistrována ve speciálním registru. Díky tomu se může najít jiná dvojice osob ve stejné situaci – tedy dárce neodpovídá potenciálnímu příjemci, přičemž ale porovnáním lékařských záznamů je zjištěno, že dárce z prvního páru vyhovuje příjemci z páru druhého a zároveň dárce z druhého páru vyhovuje příjemci z páru prvního. Domluví se tak na jeden okamžik čtyři operace, nemocným jedincům se transplantují zdravé orgány od dárců z druhého páru.

V zahraničí jsou v souvislosti s transplantací ledvin zmiňovány i takzvané řetězové transplantace, kdy se propojí více párů dárce-příjemce (popř. i s přidáním samostatného dárce), mezi sebou tak, aby nakonec každý příjemce ze skupiny získal vyhovující orgán.

Pracovně-právní aspekty darování orgánu

Ustanovení § 203 odst. 2 písm. e) zákoníku práce zajišťuje zaměstnancům poskytnutí pracovního volna za účelem darování dalších biologických materiálů (mimo darování krve a krevní plazmy, které jsou upraveny samostatně).

V takovém případě zaměstnancům náleží pracovní volno s náhradou mzdy až za dobu 48 hodin od nástupu cesty k odběru (v rozsahu, v jakém odběr a úkony s ním související zasáhly do pracovní doby zaměstnance). Podle charakteru odběru a zdravotního stavu dárce může lékař určit, že pracovní volno s náhradou mzdy se zkracuje nebo prodlužuje, maximálně však do doby 96 hodin od nástupu cesty k odběru.

Vzhledem k větším nárokům, které odběr jiného biologického materiálu, než je krev a její složky, na dárce klade (k odběru zpravidla dochází v celkové narkóze), však uplatňování této překážky v práci ze strany zaměstnance nebývá předmětem případných sporů se zaměstnavatelem.

Nutno nicméně také zdůraznit, že darování dalšího biologického materiálu není samo o sobě považováno za důvod k uznání dočasné pracovní neschopnosti, a tedy po dobu, kdy dárce nemůže vykonávat práci z důvodů spojených s odběrem, je zabezpečen právě prostřednictvím náhrady mzdy dle výše uvedeného ustanovení zákoníku práce. To neplatí v případě, že by po odběru došlo ke zhoršení zdravotního stavu zaměstnance; pokud by ale v této souvislosti byl dárce následně uznán dočasně práce neschopným, vznikal by mu nárok pouze na náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti dle pravidel a ve výši uvedených v § 192 zákoníku práce.

Při darování ledviny je průměrná délka hospitalizace dárce 5 dní.

V pro občany ČR platí princip předpokládaného souhlasu s transplantací od zemřelého dárce tzn. potenciálním dárcem orgánů a tkání se po smrti může stát kdokoliv, pokud není prokazatelně vyjádřen nesouhlas s darováním orgánů. Zákon přikazuje ošetřujícímu lékaři oznámit vhodným způsobem pacientovým blízkým osobám předpokládanou možnost odběru, to je možné však jenom za podmínky, že pacient za svého života prokazatelným způsobem nevyslovil zákaz sdělování informací o svém zdravotním stavu.

Nesouhlas s odběrem orgánů je možné vyjádřit třemi způsoby:

1. Zemřelý nebo zákonný zástupce může za života vyloučit souhlas – evidence v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů,
2. možnost osoby ještě za života vyslovit nesouhlas přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a svědkem,
3. zákonný zástupce má stejnou možnost jako u písm. b), ovšem navíc umožněno prohlásit nesouhlas „i po úmrtí“.

Existuje možnost omezit nesouhlas s dárcovstvím jen na některé orgány nebo tkáně, ale v případě darování ex mortuo nelze rozhodovat o tom kdo orgány dostane – ať už konkrétní osoba nebo nějakým znakem (např. vyloučit ženy, kuřáky, dle náboženství apod.).

Je možné provést odběr orgánů i od cizince, který zemře na území ČR, pokud s tím jeho osoba blízká vysloví souhlas.

Odběr nelze provést, pokud nelze vyloučit, že zemřelý trpěl nemocí či stavem, který by mohl ohrozit život příjemce a od zemřelého, kterého nelze identifikovat.

Odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt. Zemřelým dárcem je pacient, u kterého je zjištěna smrt mozku, tzn. nevratná ztráta funkce celého mozku nebo nevratná zástava krevního oběhu. Zjištění smrti provádějí nejméně dva lékaři s příslušnou specializovanou způsobilostí, stanovuje se na základě klinických známek smrti mozku a dále pomocí přístrojového vyšetření, vše se zaznamená do protokolu a je součástí zdravotnické dokumentace.

Pokud byl proveden odběr orgánů, vždy se provádí pitva zemřelého.

Transplantace je medicínský postup, při kterém se nemocná část lidského organismu nahradí jinou části, která je odebrána buď z téhož, nebo i z jiného organismu.

Orgán je samostatná a životaschopná část lidského těla tvořená strukturovaným uspořádáním různých tkání, která má zachovánu svoji strukturu, cévní zásobení a schopnost vykonávat fyziologické funkce s významnou mírou autonomie.

1. Dělení dle dárce:ex vivo – orgány získávány z živých dárců
2. ex mortuo – orgány získávány z těl zemřelých osob

Z orgánů se v ČR transplantují ledviny, srdce, plíce, játra, slinivka břišní, Langerhansovy ostrůvky tenké střevo, děloha. Nejčastěji jsou transplantovány ledviny, nejméně často pak plíce a tenké střevo. V ČR je sedm transplantačních center, která transplantace provádějí.

Samostatným tématem, které zde není zpracováno, jsou pak transplantace tkání – oční rohovka, kostní dřeň, kůže, aj. nebo transplantace celé končetiny, obličeje apod.

Právní úprava transplantací je obsažena v Úmluvě o biomedicíně, v zákoně č. 285/2002 Sb., o transplantacích a dále v podzákonných předpisech.

Zákon výslovně stanoví, že lidské tělo a jeho části nesmějí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod. Tedy dárce ani např. jeho pozůstalí či dědicové nemají žádné právo uplatňovat vůči příjemci orgánů ani vůči transplantačnímu centru žádné nároky. Zakázáno podle transplantačního zákona je rovněž inzerování a reklama za účelem poptávky nebo nabídky tkání a orgánů. Za porušení tohoto zákonu lze uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.

Mezinárodní výměna tkání a orgánů je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen. Mezinárodní výměna může být prováděna pouze na základě členství České republiky v mezinárodních transplantačních organizacích nebo na základě mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.

Nabídnout lidskou tkáň nebo orgán do zahraničí v rámci mezinárodní výměny tkání a orgánů je možné pouze tehdy, pokud v České republice není v Národním registru osob čekajících na transplantaci evidován vhodný čekatel nebo se jedná o postup v rámci členství v mezinárodních transplantačních organizací.

Ze zahraniční lze v rámci mezinárodní výměny přijmout tkáň nebo orgán pouze v případě, že byl odběr proveden k tomu způsobilým zdravotnickým zařízením a způsobem, který je v souladu s platnou právní úpravou země původu. Prokazatelná musí být rovněž zdravotní způsobilost dárce.

Před transplantací

Výběr příjemců orgánů je založen na principu medicínské naléhavosti a rovnosti. Kritéria výběru jsou přesně definována a zveřejňována. Před samotnou transplantací, pokud se pro daného příjemce nenajde živý dárce, je vzhledem k počtu pacientů, kteří potřebují transplantaci, kandidát zařazen do Národního registru osob čekajících na transplantaci orgánů. Čekací doba je vzhledem k dostupnosti orgánů a různým lékařským kritériím různá, a to jak pro jednotlivé orgány, tak pro konkrétní pacienty. Národní registr osob čekajících na transplantaci orgánů spravuje a aktualizuje Koordinační středisko transplantací.

Pacient musí pro zařazení splňovat stanovená kritéria, tzn. trpí nezvratným selháváním funkce orgánu, které nereaguje na léčbu a tento stav nelze řešit jiným způsobem. Zařazení nemocného na čekací listinu provádí lékař-specialista, ve spolupráci s regionálním transplantačním centrem a vždy se souhlasem pacienta. Důležité je jeho správné načasování, zvolení doby, kdy je nemocný v celkově dobré kondici, která vlivem zhoršující se funkce orgánu klesá. Samotný výběr nejvhodnějších příjemců pro odebrané orgány probíhá na základě shody v krevní skupině, váhového a velikostního poměru mezi dárcem a příjemcem. V případě srdce a jater je zásadním kritériem také naléhavost transplantace a příslušný spádový region. U výběru ledvin se kromě uvedených kritérií zohledňuje imunologická shoda a doba čekání. Transplantační léčba není nabídnuta nemocným se závažným infekčním či onkologickým onemocněním, a to z důvodu nutnosti následné imunosupresivní léčby, která u těchto pacientů není vhodná.

Cílem transplantace je, aby orgán vydržel do konce života příjemce. U některých příjemců dochází k odhojování orgánu a ten musí být po letech znovu nahrazen.

Transplantaci orgánu bezprostředně předchází další sada vyšetření a testů spojená s hospitalizací pacienta. Samotná transplantace je složitým chirurgickým zákrokem, a proto je prováděna ve specializovaném transplantačním centru.

Život příjemce po transplantaci

Imunosuprese

Příjemce orgánu se vždy musí podrobit celoživotní imunosupresivní léčbě, která potlačuje funkce imunitního systému, aby nedošlo k tomu, že imunitní systém napadne transplantovaný orgán jako cizí (tedy pro něj nemocnou) tkáň a orgán bude odhojen (odmítnut). Utlumení imunitního systému sebou však nese rizika, protože ten pak není schopen reagovat na případné infekce nebo onkologická onemocnění. Míra podávání imunosupresivních léků je tedy postupně snižována.

Dieta, výživa a pitný režim

Pacienti po transplantacích mají obvykle zaveden speciální dietní režim, aby transplantovaný orgán příliš nezatěžovali, některé potraviny mohou zvyšovat rizika, a proto by měly být ze stravy vyloučeny. Podávané léky způsobují zvýšenou chuť k jídlu, tudíž je třeba omezit tuky a sacharidy ve stravě, jednou z možných komplikací je také následný rozvoj diabetu. Zejména pacienti po transplantaci ledviny si musí hlídat dostatečný příjem tekutin a celkový pitný režim.

Omezení a specifika

• Prevence infekcí: omezit kontakt s nemocnými osobami, omezit pobyt na místech s velkým počtem osob, hygienické návyky, omezit kontakt se zvířaty, vyhýbat se zahradnickým pracím a kontaktu s půdou (riziko infekce z půdních mikroorganismů);
• Zákaz kouření a konzumace alkoholu;
• Očkování je možné pouze usmrcenými nebo inaktivovanými viry;
• Opalování je nežádoucí (na slunci i v soláriu) z důvodů nebezpečí vzniku kožního nádoru, který je svým výskytem nejčastějším nádorovým onemocněním u transplantovaných.
• Zvýšená pozornost při cestování – infekce z jídla, přetížení ze změny klimatu, dostupnost péče – vždy s sebou léky i v původních obalech, stručné pokyny v anglickém jazyce.

Možnosti návratu do práce

Pacientovi po transplantaci orgánu je zpočátku vždy přiznán invalidní důchod, následně je situace přezkoumávána dle jeho zdravotního stavu. Cílem transplantace je uzdravení pacienta do té míry, aby se mohl navrátit do práce, ale každý pacient musí být posuzován individuálně. Návrat k původní profesi je možný zejména u duševně pracujících osob. U manuálně pracujících osob může být návrat k původní profesi nemožný kvůli přílišné fyzické náročnosti, nebo kvůli škodlivému prostředí. V takovém případě je nutno přemýšlet o rekvalifikaci. Obecně se doporučuje pozvolný návrat do práce – práce z domova, krátkodobé práce na dohody, snížené pracovní úvazky apod.

Obecně o transplantacích orgánů

Transplantace je medicínský postup, při kterém se nemocná část lidského organismu nahradí jinou části, která je odebrána buď z téhož, nebo i z jiného organismu.

Orgán je samostatná a životaschopná část lidského těla tvořená strukturovaným uspořádáním různých tkání, která má zachovánu svoji strukturu, cévní zásobení a schopnost vykonávat fyziologické funkce s významnou mírou autonomie.

Dělení dle dárce:

•         ex vivo – orgány získávány z živých dárců
•         ex mortuo – orgány získávány z těl zemřelých osob

Z orgánů se v ČR transplantují ledviny, srdce, plíce, játra, slinivka břišní, Langerhansovy ostrůvky tenké střevo, děloha. Nejčastěji jsou transplantovány ledviny, nejméně často pak plíce a tenké střevo. V ČR je sedm transplantačních center, která transplantace provádějí.

Samostatným tématem, které zde není zpracováno, jsou pak transplantace tkání – oční rohovka, kostní dřeň, kůže, aj. nebo transplantace celé končetiny, obličeje apod.

Právní úprava transplantací je obsažena v Úmluvě o biomedicíně, v zákoně č. 285/2002 Sb., o transplantacích a dále v podzákonných předpisech.

Zákon výslovně stanoví, že lidské tělo a jeho části nesmějí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod. Tedy dárce ani např. jeho pozůstalí či dědicové nemají žádné právo uplatňovat vůči příjemci orgánů ani vůči transplantačnímu centru žádné nároky. Zakázáno podle transplantačního zákona je rovněž inzerování a reklama za účelem poptávky nebo nabídky tkání a orgánů. Za porušení tohoto zákonu lze uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.

Transplantace od zemřelého dárce

V pro občany ČR platí princip předpokládaného souhlasu s transplantací od zemřelého dárce tzn. potenciálním dárcem orgánů a tkání se po smrti může stát kdokoliv, pokud není prokazatelně vyjádřen nesouhlas s darováním orgánů. Zákon přikazuje ošetřujícímu lékaři oznámit vhodným způsobem pacientovým blízkým osobám předpokládanou možnost odběru, to je možné však jenom za podmínky, že pacient za svého života prokazatelným způsobem nevyslovil zákaz sdělování informací o svém zdravotním stavu.

Nesouhlas s odběrem orgánů je možné vyjádřit třemi způsoby:

1. zemřelý nebo zákonný zástupce může za života vyloučit souhlas – evidence v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů
2. možnost osoby ještě za života vyslovit nesouhlas přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a svědkem
3. zákonný zástupce má stejnou možnost jako u písm. b), ovšem navíc umožněno prohlásit nesouhlas „i po úmrtí“

Existuje možnost omezit nesouhlas s dárcovstvím jen na některé orgány nebo tkáně, ale v případě darování ex mortuo nelze rozhodovat o tom kdo orgány dostane – ať už konkrétní osoba nebo nějakým znakem (např. vyloučit ženy, kuřáky, dle náboženství apod.).

Je možné provést odběr orgánů i od cizince, který zemře na území ČR, pokud s tím jeho osoba blízká vysloví souhlas.

Odběr nelze provést pokud nelze vyloučit, že zemřelý trpěl nemocí či stavem, který by mohl ohrozit život příjemce a od zemřelého, kterého nelze identifikovat.

Odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt. Zemřelým dárcem je pacient, u kterého je zjištěna smrt mozku, tzn. nevratná ztráta funkce celého mozku nebo nevratná zástava krevního oběhu. Zjištění smrti provádějí nejméně dva lékaři s příslušnou specializovanou způsobilostí, stanovuje se na základě klinických známek smrti mozku a dále pomocí přístrojového vyšetření, vše se zaznamená do protokolu a je součástí zdravotnické dokumentace.

Pokud byl proveden odběr orgánů, vždy se provádí pitva zemřelého.

Transplantace od žijícího dárce

Transplantace orgánu od žijícího dárce má statisticky o něco větší úspěšnost než transplantace od zemřelého dárce, výhodou je krátká doba studené ischémie = doba od počátku proplachu orgánu konzervačním roztokem do doby obnovení průtoku krve v orgánu. Dárcem může být jakákoliv osoba (nejen příbuzný), která splňuje podmínky pro darování orgánu. V současné době se v české republice dokonce transplantují i orgány od dárce s odlišnou krevní skupinou, než má příjemce orgánu.

Dárce se musí svobodně a dobrovolně rozhodnout darovat párový orgán (ledvinu, plicní lalok) nebo část orgánu, který je obnovitelný (játra). Transplantace od živého dárce jsou eticky problematické u dětí a osob se sníženou svéprávností. Pro dárcovství platí přísná etická pravidla. Pokud je orgán darován osobě blízké, dárce vyjádří předepsaným způsobem svůj svobodný a informovaný souhlas. V případě darování orgánu jiné osobě, než blízké, musí vždy zasednout a schválit odborná etická komise.

Dárce musí před samotným darováním orgánu nebo jeho části podstoupit rozsáhlá lékařská vyšetření, aby bylo zajištěno, že darování orgánu neohrozí život a zdraví dárce, ani příjemce orgánu. Dárce nemusí být 100% zdravý, rozhodující je funkčnost jednotlivých orgánů a schopnost zvládnout operaci.

Dárci orgánu je po odebrání orgánu nebo jeho části poskytována zvýšená zdravotní péče a je doživotně více kontrolován jeho zdravotní stav. Dárci mají v naprosté většině případů zcela normální život a podle registru dárců dokonce žijí déle, protože díky pravidelnému monitoringu zdravotního stavu jsou včas odhalovány nemoci, na které by se jinak přišlo až v rozvinutějším stádiu.

Přípustnost transplantace od žijícího dárce

Odběr tkání nebo orgánů (dále jen “odběr”) od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno jinak, lze provést, pouze pokud:

1. Je prováděn výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce,
2. v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a neexistuje jiná léčebná metoda srovnatelného účinku,
3. je dárcem osoba způsobilá dát způsobem stanoveným tímto zákonem svobodný, informovaný a konkrétní souhlas a tento souhlas skutečně vyslovila, a
4. jde o:
   1. část orgánu se schopností regenerace nebo adaptace (dále jen „obnovitelné tkáně“),
   2. jeden z funkčních párových orgánů, nebo
   3. dělohu, pokud jde o léčbu neplodnosti způsobenou nefunkční nebo chybějící dělohou.

Odběr orgánů od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno jinak, lze provést ve prospěch příjemce, který:

1. je osobou blízkou dárci, pokud dárce vyslovil svobodný, informovaný a konkrétní souhlas ve vztahu k této osobě,
2. není osobou blízkou dárci, pouze za podmínek, že:
   1. dárce prokazatelným způsobem výslovně projevil vůli darovat svůj orgán tomuto příjemci; výslovný projev vůle (dále jen “vyjádření”) musí být učiněn písemně a musí mít úředně ověřený podpis dárce; vyjádření je nedílnou součástí zdravotnické dokumentace dárce,
   2. s tímto darováním vyslovila etická komise souhlas.

Odběr od žijícího dárce nelze provést, pokud:

1. Lze důvodně předpokládat, že provedení odběru by mohlo vážným způsobem ohrozit zdraví nebo život dárce,
2. je dárce osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě nebo ve výkonu zabezpečovací detence nebo v ochranném léčení, s výjimkou dárcovství mezi dětmi a rodiči, sourozenci a mezi manželi, nebo
3. vzniklo na základě posouzení zdravotní způsobilosti dárce důvodné podezření, že dárce trpí nemocí nebo stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce. To neplatí, pokud riziko poškození zdraví příjemce je zanedbatelné ve srovnání se život zachraňující transplantací.

Křížové dárcovství neboli párová transplantace

Křížové dárcovství, neboli lépe párová výměna, je jedním z nejlepších způsobů darování orgánů v případě, kdy nelze uskutečnit transplantaci mezi příjemcem a některou z jemu blízkých osob – kdy  tato osoba je ochotná orgán darovat, ale z důvodu nesplnění lékařských požadavků na shodu mezi dárcem a příjemcem, nelze transplantaci provést. Taková potenciální dvojice dárce-příjemce je pak zaregistrována ve speciálním registru. Díky tomu se může najít jiná dvojice osob ve stejné situaci – tedy dárce neodpovídá potenciálnímu příjemci, přičemž ale porovnáním lékařských záznamů je zjištěno, že dárce z prvního páru vyhovuje příjemci z páru druhého a zároveň dárce z druhého páru vyhovuje příjemci z páru prvního. Domluví se tak na jeden okamžik čtyři operace, nemocným jedincům se transplantují zdravé orgány od dárců z druhého páru.

V zahraničí jsou v souvislosti s transplantací ledvin zmiňovány i takzvané řetězové transplantace, kdy se propojí více párů dárce-příjemce (popř. i s přidáním samostatného dárce), mezi sebou tak, aby nakonec každý příjemce ze skupiny získal vyhovující orgán.

Pracovně-právní aspekty darování orgánu

Ustanovení § 203 odst. 2 písm. e) zákoníku práce zajišťuje zaměstnancům poskytnutí pracovního volna za účelem darování dalších biologických materiálů (mimo darování krve a krevní plazmy, které jsou upraveny samostatně).

V takovém případě zaměstnancům náleží pracovní volno s náhradou mzdy až za dobu 48 hodin od nástupu cesty k odběru (v rozsahu, v jakém odběr a úkony s ním související zasáhly do pracovní doby zaměstnance). Podle charakteru odběru a zdravotního stavu dárce může lékař určit, že pracovní volno s náhradou mzdy se zkracuje nebo prodlužuje, maximálně však do doby 96 hodin od nástupu cesty k odběru.

Vzhledem k větším nárokům, které odběr jiného biologického materiálu, než je krev a její složky, na dárce klade (k odběru zpravidla dochází v celkové narkóze), však uplatňování této překážky v práci ze strany zaměstnance nebývá předmětem případných sporů se zaměstnavatelem.

Nutno nicméně také zdůraznit, že darování dalšího biologického materiálu není samo o sobě považováno za důvod k uznání dočasné pracovní neschopnosti, a tedy po dobu, kdy dárce nemůže vykonávat práci z důvodů spojených s odběrem, je zabezpečen právě prostřednictvím náhrady mzdy dle výše uvedeného ustanovení zákoníku práce. To neplatí v případě, že by po odběru došlo ke zhoršení zdravotního stavu zaměstnance; pokud by ale v této souvislosti byl dárce následně uznán dočasně práce neschopným, vznikal by mu nárok pouze na náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti dle pravidel a ve výši uvedených v § 192 zákoníku práce.

Při darování ledviny je průměrná délka hospitalizace dárce 5 dní.